Chvilka pro čtení.
Vzpomínání - moje vesnice.
Mým rodištěm je naše malá vesnice na jihu Moravy. Narodila jsem se v poválečném období a po odsunu Němců začalo osídlování vesnice. I moji rodiče si zde odkoupili od státu domek, kousek zahrady a protože měli zrovna po sňatku, chtěli si začít zvelebovat svůj domov.
To já, vzhledem k mému věku nepamatuji, vím to pouze z vyprávění. Dědina (jak mi tady říkáme) se začala pomalu vzpamatovávat z války, lidé si postupně opravovali domky, dvorky, zahrady a všechno se měnilo pomalu k lepšímu. Nechci zde popisovat jak se vesnice zabydlovala, vzkvétala apod. Mým tématem jsou vzpomínky, vzpomínky na krásné dětství, které jsme tady prožívali. Tehdy jsme si to ani neuvědomovali, brali jsme vše jako samozřejmost, jak žijí děti ve městě bylo pro nás cizí, protože málo kdo se tam z nás v té době dostal. Většinou to bylo pouze tehdy, když se muselo do města na lékařské vyšetření. Byl to pro nás děti velký svátek. Jednou jsem byla s maminkou v nemocnici v Brně, byla jsem ještě moc malá holka. Po lékařském vyšetření, ještě než nám jel autobus domů, jsme se šly občerstvit do mléčného baru naproti vlakovému nádraží (určitě si to pamatujete). Koupila mi tehdy jahodový koktejl a nějaké pečivo. Udělalo to na mě velký dojem, protože do té doby jsem nic takového neznala. My tady na té vesnici žili úplně jinak. Prostě se jedlo jen to, co se doma vypěstovalo, vychovalo a koupilo se pouze nejnutnější. Sortiment zboží v obchodě byl stejně omezen. Nějaké cukrovinky nepřicházely v úvahu. V místní „ Včele“ jsme si kupovali tzv. „kočičí mýdlo“ za 20 haléřů čtvereček, nebo za korunu nám obchodník usekl kousek cukrkandlu. Toť vše. Určitě si to mnozí pamatujete. Pomeranče, banány jsme vůbec neznali. Pro mléko jsem chodila s konvičkou k sedlákům, dostala jsem do ruky konev, dvě koruny a šla. Cestou domů jsem upila všechnu smetanu, pusu špinavou od ucha k uchu, ale byla jsem spokojená. Chleba se mazal vepřovým nebo husím sádlem, máslo byl přepych. Přesto jsme byli šťastní. Tak jak jsme si vyhráli, to dnes už dnešní děti neumí. Vzpomínám na svoji první panenku. Byla vyvázaná z kukuřičného listí, maminka namalovala oči, pusu, spíchla nějaké šatičky, peřinky, já ji položila do krabice od bot a byl kočárek. Takovou panenku jsem neměla jenom já, ale i ostatní děvčata. Určitě si i vy některá na takovou panenku vzpomínáte. Za zahradami byl takový větší palouček, rozložili jsme tam deku, panenky a hráli si na maminky. Teprve až ve starším věku si člověk uvědomuje, jak to bylo hezké. Vůbec na tom palouku jsme se hodně vyřádili. Hrávali jsme i divadelní představení. Vytvořilo se jeviště, dekorace byla z různých větví stromů, starší hráli a my mladší jsme si posedali na bobky a dělali diváky. Dovedete si představit, že by si tak dnes děti hrály. O míčových hrách, které jsme tam hrávali denně ani nemluvím. Když jsme byli větší, jezdili jsme králíkům na trávu. Rodiče měli takový dřevěný vozík, něco jako býval žebřiňák, ale v menším. Nejvíce se trhával truskavec, ten měli králici nejraději. Starší seděli na vozíku a my mladší museli táhnout. Využívali nás, kde se dalo, ale nás nenapadlo, abychom se bránili. Na konci léta, když se poseklo obilí a zůstalo strnisko, jsme navečer chodili pást husy.Ty se pásly, my si udělali ohýnek a pekli v něm brambory. Ruce a pusu celé černé od popela, ale vůbec nám to nevalilo. Někdy se i stalo, že nám utekly, cestu domů znaly a my to ani nezpozorovali. Doma jsme si to potom odskákali, protože husy šly přes silnici a co kdyby některou náhodou přejelo auto, jeden nedělní oběd by byl v háji. Tehdy se nám to moc nelíbilo, že máme takové povinnosti, ale když na to vzpomínám (a dost často) stejně nám bylo dobře. První husa se zabila na hody, které bývaly v měsíci září. Ještě se před tím 14 dnů vykrmovala, aby byla větší a bylo víc sádla. V letním období, když si dospělí popravili dvůr, jak se říkalo, vytáhli židle, stoličky, sedli před dům a besedovali. My malí jsme hráli na schovávanou, honěnou, spát se jít nemuselo, protože byly prázdniny a rodičům jsme byli na očích. Neměli jsme jak se říká na růžích ustláno, ale přesto jsme si nestěžovali. K dalším pěkným vzpomínkám patří loupání kukuřičných klasů.
Večer, když měli rodiče hotovou práci, nakrmený dobytek , sedlo se do komory, kde jich byla hromada a začalo se šoustat / tak se to na dědině říkalo /. Jakou jsme měly radost, když jsme našly klas s červeným zrnem, těch bylo málo. Rodiče vykládali a my jim strašně rády naslouchaly. Jindy otec zase pustil takové staré rádio, dráty z něho trčely na všechny strany, hrávaly se tam rozhlasové hry, tak jsme tiše seděli a poslouchali. Byly to moc hezké společné večery. Nevysedávalo se tam do noci, to je jasné, poněvadž ráno se muselo vstávat. Tato práce se nechávala až na podzim, když už bylo na poli a zahradě všechno podělané a sklizené. Po vánočních svátcích začaly dračky. Většinou každý měl doma husy a peří se tehdy schovávalo. Dralo se celou zimu, my děti jsme chodily s maminkami. Mužští si zašli do místní hospůdky na pivo a pak přišli za námi. Seděli u jednoho stolu a klábosili, ženy u druhého a draly, no a my děcka různě po stoličkách, po zemi , uši nastražené , aby nám něco neuteklo. Když mělo padnout nějaké choulostivější slovo, tak nám řekli „děcka zacpite si uši“. Nejlepší z celého draní byly tak zvané doděrky. Na ukončenou paní domácí , u které se dralo, nachystala dobré jídlo, upekla něco sladkého, dospělí dostali i nějakou tu štamprličku , většinou domácí ořechovku , nebo zelenou. Potom se sedělo , vykládalo a bylo veselo. Určitě mnozí z vás víte o čem píši, někteří zase možná ne. Na tom vůbec nezáleží. Chtěla jsem jenom popsat, jak jsme my, tady na té naší vesnici prožívali dětství. Chodili jsme v létě za potůček do louk, byla to nádhera, louka plná kopretin, zvonečků, chrp, vlčích máků a kolem tekl potůček. Samozřejmě, že tehdy jsme to tak necítili. Napřed jsme se tam vylítali, vyřádili, potom natrhali maminkám kytičky a šli domů. Dnes je tam lán pole , všechny ovocné stromy jsou pryč, po květinách ani památky, jen potůček zůstal. Bylo nám tady dobře. Neměli jsme to, co mají dnešní děti a vážili jsme si i toho mála, co nám tehdejší život na vesnici poskytoval. Žiji na té vesnici pořád, jsem zde zvyklá, mám tady tolik vzpomínek. Teprve, až je člověk starší, si všechno víc uvědomuje a strašně rád vzpomíná. Je to prostě moje vesnice, já patřím k ní a ona zase ke mně. Žili jsme zde chuději, ale byli jsme šťastní. I dnes, když se podívám, je to pěkná vesnice. Staré domy jsou opravené, postavené nové, náves je pěkná, obec vesnici udržuje a lidé se také přizpůsobují. Je to už jiná, modernější vesnice, ale pořád je to moje „dědina“. Za ta léta mi tak přirostla k srdci, že bych neměnila.
Doufám, že pochopíte o čem jsem chtěla psát, nejsem žádný literární talent. Chtěla jsem jen zavzpomínat. Nechci ani tímto vytýkat něco dnešním dětem, nebo moralizovat , to tak prostě nese život. Nechci tím ani říct, že by se mělo vše vrátit zpět, že to bylo lepší , to určitě ne, ale jistě mi dáte za pravdu, aspoň ta moje generace, že vzpomínky i když se někdy nevedlo nejlépe, máme krásné. Neměli jsme nic z toho, co přináší dnešní doba, prostě jsme to neznali, tak nám to ani nescházelo a byli jsme spokojení. Jsem již trochu starší generace a začínám přicházet do období, kdy člověk rád vzpomíná. Určitě to někteří z vás cítí také tak. Možná se někdo i zasměje, ale je docela možné, že se i vy se mnou vrátite do dětství, třeba jen proto, že jste ho prožívali podobně.
autorka